Důležité informace ohledně sebeobrany a trestního práva

Seznámení s paragrafy:

§ 13 trestního zákona, nutná obrana : „Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.“

§ 14 trestního zákona, krajní nouze : „Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobení následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil.“

Porovnání nutné obrany a krajní nouze:

Porovnáme-li nejprve trestně právní instituty nutnou obranu a krajní nouzi, pak zjistíme, že podstatný rozdíl mezi nimi je jednak v příčině odvracení útoku, když u nutné obrany je odvracen útok osoby, avšak u krajní nouze pouze nebezpečí, které nelze za daných okolností odvrátit jiným způsobem.

Další zásadní rozdíl mezi nutnou obranou a krajní nouzí je ve způsobeném následku. Zatímco jednání v nutné obraně připouští za určitých podmínek jakýkoli následek, jednání v krajní nouzi následek limituje (jednáním v krajní nouzi tedy nesmí vzniknout stejná nebo větší škoda nežli ta, která hrozila.

Za jakých podmínek je tedy možno využít nutnou obranu v praxi? Podmínky jsou zcela přesně a konkrétně stanoveny:

- útok na chráněný zájem trvá,

- útok chráněnému zájmu přímo hrozí,

- obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

a) Trvající útok

Z hlediska praktického se první podmínka trvajícího útoku vyznačuje útokem již nastalým. Znamená to tedy, že útok na chráněný zájem (život, zdraví, proti majetku, domovní svobodě, apod.) byl již reálně zahájen a to jak fyzicky, tak i např. hrozbou namířenou palnou zbraní apod. Zcela evidentně jde tedy o napadení, které vyvolává nutnost faktické obranné reakce a napadený tedy útok fyzicky odvrací.

b) Přímo hrozící útok

Splnění druhé podmínky, přímo hrozícího útoku, však již tak jednoznačné při posuzování praktických případů střetů nebývá. Znaky přímo hrozícího útoku mohou být odpozorovány (potencionální útočník svými vnějšími projevy dává najevo, že nás chce napadnout. Např. nás verbálně napadá, vezme do ruky zbraň či příležitostný předmět, který jako zbraň může použít, vyhrožuje, apod.) Pokud však útočníka nemáme ve vlastním zorném poli, pak je podmínka přímo hrozícího útoku v podstatě prakticky nesplnitelná. I z těchto důvodů lze považovat za prioritu přímo hrozícího útoku vzdálenost mezi dvěma nebo více osobami. Vzdálenost, ze které útok skutečně přímo hrozí, je zhruba 120 cm. Tato vzdálenost ve vzájemném postavení osob je tedy mez zásahu. Na tuto vzdálenost nelze vést úder rukou, avšak je možno zasáhnout protivníka i kopem. V praxi pro vedení střetu to tedy znamená, že přiblíží-li se útočník na tuto vzdálenost, lze již takový jeho postup doprovodně chápat jako přímo hrozící útok a (podpůrně a „technicky“) splnění druhé podmínky nutné obrany podle § 13 trestního zákona.

Jednáním v nutné obraně nelze předpokládanému útoku předcházet, i když je podmínka přímo hrozícího útoku (tedy krácení vzájemného postavení) splněna. Jinými slovy, naše obrana nesmí útoku předcházet. Námi napadený předpokládaný útočník by se mohl hájit, že nám sice vyhrožoval a jinak se jako útočník projevoval, ale nemyslel to vážně a fakticky nám nechtěl ublížit.

Avšak jednou ze základních zásad pro vedení střetného boje je i zásada, že každá akce je rychlejší než reakce. Útočná akce bude vždy rychlejší, než obranná reakce napadeného. Pokud bychom čekali až na zahájení útoku, nemuseli bychom pak tento útok účinným způsobem zablokovat. Pokud však jeho útoku předejdeme „předčasně“, budeme nuceni absolvovat důkazní řízení, které bude tento moment objektivizovat za účelem zjištění, zda byla naše obrana oprávněná či nikoliv. Posouzení takového případu je však zcela v rukou orgánů činných v trestním řízení. Každý konkrétní soudní případ má své specifické znaky z nichž je třeba při jeho posuzování vycházet.

Podmínkou přímo hrozícího útoku lze v praxi chápat jako takovou, kdy má útok v dané konkrétní situaci již bezprostředně nastat.

c) Přiměřenost

Tuto podmínku nutné obrany je třeba v zásadě chápat především jako vztah přiměřenosti, případně zcela zjevné nepřiměřenost obrany k útoku. Pokud by obranná aktivita napadeného byla nepřiměřená ve smyslu nižší intenzity nežli je vedení útoku, pak by taková obrana postrádala logiku, protože by nevedla k vítězství. Kdyby, zcela teoreticky, byla obranná aktivita napadeného stejné intenzity jako je vedený útok, nastala by patová situace, bez vítězství ať na jedné či druhé straně. Obranná aktivita tedy musí být vždy nepřiměřená (vyšší intenzity) nežli je vedený útok, aby napadený tento útok s jistotou a konečnou platností odvrátil.

Nepřiměřenost obrany oproti vedenému útoku je tedy nutná, nesmí jít však o zcela zjevnou nepřiměřenost a v tomto chápání nutné obrany je zásadní rozdíl. Co tedy považujeme za zcela zjevnou nepřiměřenost?

Především vše, co lze ve vedení střetného boje ze strany napadeného považovat za oplácení. Půjde tedy o takovou situaci, kdy napadený útok zvládl natolik, že ho vlastní (či za pomoci dalších osob) obranou iniciativou jednoznačně ukončil, ale pokračuje v boji stále dál a jeho obrana tedy přerostla vlastně v útok. Obrana by tedy měla končit v souladu s ukončením útoku.

Faktem však zůstává, že se napadená osoba dostává do psychicky zátěžové situace, která téměř vždy vyvolává pocity jako je strach, panika, hrůza nebo naopak vztek, zuřivost, které způsobují ústup racionálního myšlení do hlubokého pozadí a mnohdy jednání v afektu. Nelze tedy na napadeném vždy přísně vyžadovat, aby v této pro něj extrémní situaci reagoval svou obrannou činnost v souladu s danou právní normou a tento limit splnil.

Vybočení z mezí:

Pro případy, kdy dochází k vybočení z mezí nutné obrany nebo krajní nouze a napadenému se neprokáže chladnokrevně vědomý úmysl jeho nadbytečné bojové iniciativy po odražení útoku, pak v posuzování takové situace při výměře trestu slouží orgánům činným v trestním řízení § 33 trestního zákona, který se týká přihlédnutí jako k polehčující okolnosti zejména k tomu, že pachatel – v našem případě napadená osoba spáchala trestný čin podle § 33 písmeno

a) v silném rozrušení,

f) odvraceje útok nebo jiné nebezpečí, aniž byly zcela splněny podmínky nutné obrany nebo krajní nouze.

Posouzení případu:

Prioritou v posuzování tedy musí být vždy skutečná situace v momentě střetu (zahájení útoku a obrany) a poměru mezi způsobem útoku a způsobem obrany pohledem na možnou zcela zjevnou nepřiměřenost obrany proti útoku. Způsobený následek je v tomto případě sekundární záležitostí. Obecně je pak třeba zohlednit skutečnost, že pouze a jenom útočník je odpovědný za svůj čin a nese tedy i plné riziko nezdaru své útočné akce. Možno i utrpěnou vlastní újmu na zdraví či smrt.

Pomoc v nouzi:

Za jednání v nutné obraně podle § 13 trestního zákona považujeme i tzv. pomoc někomu v nouzi. Jsou to takové případy, kdy nebezpečí trvá nebo přímo hrozí ostatním osobám (např. člen rodiny, kamarádka). I tehdy je možno v rámci tohoto institutu trestního práva útoky odvracet.